Nevzhledná ukázka komunistického urbanismu – pražské jižní město, konkrétně jedna z jeho částí – Opatov, byla dějištěm druhého ročníku INDIGO festu. Festivalu, který se pyšní přívlastkem „Jediný art-rockový v ČR“. Za velmi přijatelné vstupné (190,-Kč) nabízel vystoupení čtyř interpretů, z nichž mě osobně nejvíce lákali polští NAAMAH, aby ovšem nakonec bylo vše úplně jinak...

Slovenské PERSONA NON GRATA bych označil za dobře utajenou kapelu. Ono by ani tolik nevadilo, že jsem o nich nikdy neslyšel, ale ani všemocný internet není o moc chytřejší než já. To nic nemění na faktu, že před nás předstoupila čtveřice mladých a vynikajících hudebníků, kteří v tom mají, jak se říká, jasno. Ryze instrumentální set nabídnul dokonalou souhru několika stylů, od progresivně rockových nepravidelných rytmů, přes jazzem načichlé pasáže evokující dojmy volné improvizace až po řekněme hardcoreově přímočaré vypalovačky. Vše zahráno s naprostou lehkostí a obrovskou chutí. Tihle pánové své nástroje očividně nedrželi v rukách poprvé a pokud bych měl některého z nich vyzdvihnout, tak to musí být klávesista, který si evidentně prošel nějakým stupněm hudebního vzdělání. Jestliže by takhle měl hrát samouk, tak potom palec nahoru a klobouk dolů! Smeknout však musím i tak, protože vystoupení PERSONA NON GRATA bylo jedním slovem vynikající!

K českobudějovickým IN MEMORY, hojně koncertujícím na tuzemských letních festivalech, mi přirovnání jako progres, natož art vůbec nesedí, ale není třeba zaměření festivalu zase brát tak doslovně. Přesto se však neubráním názoru, že svojí hudební produkcí se IN MEMORY značně lišili od hudební linie Indigo fest-u. Nebál bych se jejich muziku nazvat přímočarým rock n’rollem čerpajícím své zdroje v blues a rocku 70-tých let, s nepopíratelným jižanským feelingem a archaickým zvukem syntetizátorových hammodek. Zpočátku tato kombinace vyvolávala na mé tváři kyselý výraz, ale postupem času tento zmizel a já musím uznat, že pánové umí. Přestože se nejedná o můj šálek kávy, nemůžu popřít, že tahle produkce má něco do sebe a v podání IN MEMORY jí nechyběla ani pořádná šťáva. Z mého pohledu rozhodně zábavnější kapela, než třebas DIVOKEJ BILL, ke kterým by se s menším přitažením za vlasy dali IN MEMORY přirovnat. Co mě však celkem šokovalo, byl fakt, že věkový průměr kapely je přibližně 22 let!

Psát něco o Mariánovi Vargovi, natož o jeho vystoupení, je úkol věru nevděčný. Dovolím si tvrdit, že tento syntetizátorový mág z Bratislavy, který v 70-tých létech stál u zrodu československého art-rocku, patří mezi nejsvéráznější postavy tuzemské hudební scény a těžko si lze představovat, co by se dělo, kdyby jeho hudební genialita nebyla dlouhá léta připoutána za železnou oponou. V Praze v podstatě kompletně přehrál (opravte mě pokud se mýlím) svou novinkovou nahrávka „Solo In Concert“, jejíž obsah tvoří pouze klávesové skladby bez jakékoliv další hudební podpory. Nemá asi cenu vysvětlovat, že mistr Varga si se svými nástroji plně vystačí sám. Hudebním výrazem nepopře své kořeny, a tak není divu, že místy jeho Yamahy můžou mnohým znít archaicky, jako by se zapoměly někde v osmdesátých létech. Krom vlastní tvorby nechybí ani variace na skladby slavných skladatelů klasické hudby (Šostakovič, Bach, Beethoven...) anebo inspirace folklórem. Přestože Marián Varga budí dojem člověka, který žije ve svém vlastním, uzavřeném světě (a nepochybně tomu tak i bude), jeho skladby paradoxně disponují širokým rejstříkem obyčejných lidských emocí (od naivní radosti až po nepopsatelnou úzkost), které jsou vlastní každému z nás. Přesně tohle z něj v mých očích dělá geniálního hudebníka schopného oslovit posluchače napříč několika generacemi.

Se značně prořídlým davem jsem se těšil na polské NAAMAH, aby veškerou mou radost překazil velice špatný zvuk. Takhle se zvučí většina metalových koncertů, aby se zakryla hráčská neschopnost hudebníků, nikoliv koncert progresivně laděné muziky, kde je potřeba co největší čitelnosti jednotlivých nástrojů. I přes značnou zvukovou kouli, ve které se bohužel utápěl i vokál, se dalo poznat, že NAAMAH hrají kvalitní a promyšlenou muziku. Pečlivě vystavěné a strukturované skladby evokují veličiny svého žánru, ale NAAMAH už nyní disponují dostatečnou osobitostí a vlastním přístupem. Jako slabší článek na mě působí zpěvačka Anna, jejíž rozsah není nikterak široký a svou barvou hlasu zapadá do početného a ničím nevynikajícího stáda gothic-doomových zpěvaček. Znovu musím zopakovat, veliká škoda toho zbabraného zvuku.

Z mého pohledu byl Indigo fest přinosnou akcí. Dozvěděl jsem se o existenci další výborné kapely (PERSONA NON GRATA), konečně jsem živě viděl a hlavně slyšel Mariána Vargu a i přes zklamání z nazvučení vystoupení NAAMAH není čeho litovat.